Hned na úvod je důležité si uvědomit, že potkaní smysly byly formovány dlouhými generacemi vývoje v přirozeném prostředí a jsou tedy zcela přizpůsobeny potřebám svého nositele. Když se řekne potkan, každý si snadno vybaví nějakou temnou chodbičku a v ní potkany, svižně se pohybující jeden přes druhého. Nikoho proto příliš nepřekvapí, že právě v této oblasti matka příroda nešetřila a potkanům nadělila výborný čich, hmat a sluch, které umožňují zvířeti bezchybnou a přesnou orientaci při pohybu v podzemních chodbách a zároveň také informují o případných hrozbách z okolního prostředí. Nejslabším smyslovým orgánem potkana je zrak, zbylé smysly včetně chuti jsou však naopak vyvinuty velmi dobře a tak tento zdánlivý deficit plně nahrazují.

Jak potkan vidí?

Po dlouhá desetiletí převažoval názor, že potkani vidí pouze černobíle. Toto stanovisko bylo vyvráceno pozdějšími studiemi, které ukázaly, že potkani disponují částečným barevným viděním. Částečně barvené vidění umožňuje přítomnost dvou typů buněk citlivých na světlo (čípků) na sítnici oka, jejichž pigmenty reagují na modré a zelené části světelného spektra (vlnové délky < 400 nm). Určitou část záření z modrozeleného spektra potkani vnímají jako bílé, neutrální světlo a některé odstíny jim splývají do šedé. Kromě toho mají čípky pro vnímání krátkovlnného záření schopnost zachytit UV světlo, které je pro člověka neviditelné. Naproti tomu potkanům zcela chybí čípky pro zachycení dlouhovlnného záření (vlnové délky okolo 700 nm), tím pádem nedokáží rozlišovat červenou barvu. Kromě čípků obsahuje sítnice potkana buňky citlivé na vnímání světla a tmy (tyčinky), které co do počtu mnohonásobně převažují nad čípky a do značné míry ovlivňují konečnou podobu obrazu. Výsledné barvy tak, jak je vnímá potkan, jsou pravděpodobně méně syté, než jak je vnímáme my, naopak kontrast mezi světlem a tmou je výrazný. Vysoký počet tyčinek umožňuje citlivěji vnímat dopadající světlo, potkani díky nim vidí relativně dobře i za šera či tmy (vidí téměř stejně jako za světla). Tento fakt se také promítá do chování zvířete, které jednoznačně preferuje rozpoznávání okolních objektů na základě jejich kontrastu, nikoli jejich barvy.

Potkani mají díky posazení očí po stranách hlavy relativně velké zorné pole dosahující téměř 360°. Na druhou stranu jen malá část zorného pole levého a pravého oka se překrývá. To má za následek určité zkreslení hloubky, neboť k získání 3D obrazu je překryv zorných polí obou očí nezbytný. S tímto handicapem se potkani vyrovnávají pomocí tzv. skenování, při kterém potkan souvislými pohyby hlavy ze strany na stranu „rozkývává“ obraz a ten se mu ve výsledku jeví jako trojrozměrný, což zvíře využívá např. během plánování skoku a dopadu. Toto chování se vyskytuje ve větší míře u potkanů se sníženou pigmentací oka (albíni a červenoocí potkani), protože jejich zrak je sám o sobě horší než zrak pigmentovaných jedinců. Červenoocí potkani jsou navíc často světloplaší, protože postrádají ochranný pigment, který část světla zadržuje.

IMG_8173 (300x235)  IMG_2135 (300x206) IMG_5479 (300x225)

                                                                                      Příklady barevnosti očí.

Kromě určitého zploštění obrazu vidí potkani také poněkud rozmazaně, alespoň v porovnání s tím, jak vidíme my, lidé. Tato vlastnost je způsobena odlišnou hloubkou ostrosti jejich zraku. Zatímco člověk dokáže zaostřovat jak předměty ve velké vzdálenosti, tak na ty v blízkosti, potkan vidí nejostřeji předměty blízké a se vzrůstající vzdáleností je obraz čím dál více rozmazaný.

 Slyšíš tu myš? O potkaním sluchu a komunikaci

Potkaní boltce jsou velmi pohyblivé a umožňují tak zachycovat zvuky přicházející z rozdílných směrů. Potkani na rozdíl od člověka dovedou slyšet mnohem jemnější zvuky, a to včetně ultrazvuků až do frekvence 90 kHz (pro srovnání, maximální frekvence slyšitelná lidským sluchem se pohybuje okolo 20 kHz). Potkaní sluch je schopen zachytit takové zvuky jako je bzučení rozsvícených žárovek a další elektroniky včetně monitorů nebo kabelů. Z uvedeného vyplývá, že ačkoli spolu sdílíme domácnost, potkani slyší mnohem více zvuků než my. Schopnost zachytit a rozpoznat ultrazvukové tóny o různých frekvencích umožňuje potkanům porozumět vzájemné komunikaci. Tak např. pokud se mláďata dostanou do stresující situace jako je oddělení od matky, začnou se ozývat ultrazvuky o frekvenci v rozmezí 30 – 80 kHz. Přítomnost těchto zvuků je nejvyšší ve stáří 8 dnů a s přibývajícím věkem postupně klesá. Tento jev koresponduje se stupněm vývoje mláďat a je naprosto přirozený. Novorozená mláďata jsou totiž zcela hluchá, a tak toho příliš „nenamluví“. Ve věku 2 – 4 dnů se jim začínají otevírat zvukovody a mláďata začnou více reagovat na okolní prostředí. V životě mladých potkanů má podstatnou a nenahraditelnou roli hravé chování. Mladí potkani zkoušejí, co si mohou k sobě navzájem dovolit, různě se prohánějí, hravě na sebe naskakují či zkoušejí přeprat sourozence v hravých šarvátkách. Právě při těchto aktivitách se často ozývají vysokofrekvenčními tóny okolo 50 kHz. Z pohledu nás, potkaních páníčků, je jistě zajímavé zjištění, že se stejným „veselým“ tónem ozývají potkánci v situacích, kdy si hrají s lidskou rukou, přičemž se hravě pronásledují, převrací nebo vzájemně „lechtají“. U dospělých potkanů se tento typ vokalizace vyskytuje jen velmi vzácně. Dospělí potkani se naproti tomu ozývají ve stresujících situacích vřískotem dosahujícím frekvence 22 kHz. Tyto zvuky je člověk s ostřejším sluchem ještě schopen zachytit a můžeme je označit jako „nespokojené“ nebo „negativní“ zvuky. V příjemných situacích, jako je společná hra s dalším potkanem, mazlení se anebo páření naopak dospělí potkani vydávají krátké zvuky o frekvenci 50 kHz. Tento typ komunikace bohužel zůstává lidskému sluchu skryt, a tak se nám potkani jeví jako „téměř němá“ stvoření, ačkoli tomu tak bezpochyby není. Možným řešením této situace by bylo zavedení ultrazvukových zařízení, s jejichž pomocí bychom mohli našim mazlíčkům naslouchat i v našich domácnostech. Zatím jsou nahrávání a následné analýzy ultrazvukové komunikace potkanů výhradně v rukou výzkumníků v laboratorních podmínkách.

Čichám, čichám člověčinu

Je všeobecně známo, že potkani oplývají vynikajícím čichem, který se skvěle uplatňuje nejen při hledání potravy, ale také při průzkumu okolí či získávání informací o potenciálním partnerovi. Vnější čenich je poměrně pohyblivý a umožňuje nasávání vzduchu prostřednictvím dvou nozder, kde se ohřívá a přichází do kontaktu se sliznicí bohatou na čichové receptory (čichový epitel). Zde jsou pomocí speciálních čichových neuronů zachyceny jednotlivé molekuly vzduchu, které následně aktivují nervové dráhy vedoucí k mozku, kde dochází k vlastní pachové analýze. Existuje více než 500 typů těchto „čichových buněk“, které kontroluje až 1000 genů (tzn. každý 100. potkaní gen souvisí s čichem). Toto číslo je poměrně velké a dobře tak vypovídá o tom, jak důležitou roli hraje čich v životě našich ocasatých mazlíčků. Kromě vlastních čichových buněk v nosu existuje ještě jiný způsob, jakým mohou potkani vnímat pachy: vomeronazální orgán. Tento orgán je vývojově původní a kromě savců se vyskytuje u plazů, kde je znám pod názvem „Jacobsonův orgán“. U potkanů se nachází na spodní straně nosní dutiny a umožňují detekovat specifické molekuly, jako jsou feromony (chemické látky umožňující rozpoznání jednotlivců) obsažené v tělních sekretech a moči. Na rozdíl od vlastního čichového epitelu je zde přítomno pouze 30 – 100 druhů receptorů. Prostřednictvím pachových značek získaných z tělesných sekretů a moči, jsou potkani schopni rozpoznat následující informace:

  • pohlaví jedince
  • zda jde o jedince známého či cizího
  • jeho věk – rozpozná dospělého jedince vs. mladého
  • hierarchické postavení – zda jde o dominantního nebo níže postaveného jedince
  • cyklus samice – zda je ve fázi říje, březí nebo kojící
  • míru stresu a zdravotní stav

Podobně jako je tomu u jiných smyslových orgánů, např. zraku, je i míra čichu potkanů částečně vázána na přítomnost pigmentových buněk. Bylo ukázáno, že albinotičtí potkani potřebují ve srovnání s pigmentovanými jedinci až 2x více času k tomu, aby dokázali analyzovat tentýž pach. S čichem úzce souvisí vnímání chuti.

Honí mě mlsná!

Potkani využívají chuť především za účelem rozpoznat kvalitu přijímané potravy a vyhnout se potenciálně nebezpečné či dokonce jedovaté potravě. V potkaní tlamě se nachází mnoho chuťových receptorů uspořádaných do chuťových pohárků, které pokrývají celý povrch jazyka, hrtanu, patra a jazylky a také vstup do hltanu a umožňují rozlišovat tyto chutě:

  • slanou (NaCl)
  • kyselou (kyseliny obsahující H+)
  • sladkou (glukóza a další sacharidy)
  • hořká (Ca2+ a IP3)
  • umami (aminokyseliny jako je glutamát, aspartát)

Buňky citliví vůči těmto pěti základním chutím jsou rozptýleny po celém povrchu dutiny ústní včetně jazyka, přičemž některé oblasti jsou více citlivé ke konkrétním chutím než jiné. Vnímání chutí ovlivňuje také preferenci k bezpečným potravinám a naopak vyhýbání se škodlivým. Uvádí se, že potkani obvykle upřednostňují kaloricky bohaté potraviny a ze všech chutí nejvíce vyhledávají sladkou. Novorozená mláďata potkanů budou v dospělosti preferovat stejnou potravu, jakou upřednostňuje jejich matka. Naopak, pokud se potkani setkají s nebezpečnou nebo zkaženou potravou, stačí jim jedna jediná zkušenost, aby se této potravy již nikdy nedotkli. Pokud chybí zvířeti v potravě konkrétní složka, naučí se rozpoznat, která to je a potom jí dávají přednost tak dlouho, dokud není jejich potřeba naplněna. Jakmile je zvíře syté, přestane prahnout po jakýchkoli chutích a žádná chuť je nepřitahuje.

Potkaní hmat

Nejdůležitějším orgánem potkaního hmatu jsou bezesporu vibrisy neboli hmatové vousy. Umožňují rozpoznávat okolí, další jedince a také získávat potravu. Jakmile dojde ke kontaktu povrchu vousu s objektem, dojde k jeho ohnutí, přičemž kořínek tohoto vousku vysílá signál do mozku. Potkani díky nim dovedou odhadnout vzdálenost mezi jednotlivými objekty v jejich okolí a další jejich vlastnosti, včetně materiálu a vytvářejí tak perfektní obraz světa okolo nich. Uvádí se, že je pravděpodobně mnohem podrobnější než obraz, jež potkani dovedou vnímat skrze zrak.

Kromě této funkce dokáží potkani prostřednictvím vousků také vnímat zvuky.
Vousky rezonují na konkrétních frekvencích podobně, jako struny na harfě. Delší vousky vibrují na nižších frekvencích, zatímco krátké vousky na vyšších.

Každý vous je spojen s konkrétní oblastí senzorické kůry mozku. Tyto oblasti odpovídají uspořádání vousků na obličeji potkana, tj. oblasti mozku citlivé k nižším frekvencím se nacházejí blízko u sebe (jsou jakoby „seskupeny“) a to samé platí i pro oblasti citlivé vůči vzruchům z krátkých vousků.

Vibrace hmatových vousů potkanů objasňuje vysokou citlivost. Potkani díky tomu mohou velmi přesně odlišovat rozdílné povrchy, např. i různou zrnitost smirkového papíru. Některé variety potkanů, např. rex, velvetýn či fuzz, jsou spojeny mj. se změnou délky, hustoty či tvaru hmatových vousků. Takto změněné vousy nejsou schopny přenášet vibrace tak jako rovné. Rozlišovací schopnosti těchto potkanů jsou tak o poznání nižší než je tomu u potkanů se standardní srstí.

                983745_334574940024600_1744050621499805632_n                             IMG_4654 (400x300)

Fousky u potkana variety STANDARD                               Fousky u potkana variety DOUBLE REX

Na závěr lze říci, že potkani jsou vybaveni velmi citlivými smysly, jež jim umožňují perfektní orientaci v prostředí s nižší intenzitou osvětleni, ale zato bohatém na různé vůně, zvuky a rozmanité povrchy. Dá se říci, že potkani vnímají svět opačně než my – lidé. Zatímco my jsme orientovaní převážně zrakově, zrak potkanů je jejich zdaleka nejslabším smyslovým orgánem a spoléhají na něj ze všech smyslů asi nejméně.

Autor článku: Helena Buchtová, chs Black Spoon (http://blackspoon.webnode.cz/)