Určite počas chovu potkaníkov každého napadlo si reálne chov skúsiť, a teda odchovať aj nejaké tie mláďatká. Žiaľ málokto si ale uvedomuje rôzne komplikácie, ktoré môžu pri samotnom pôrode vzniknúť a ktoré môžu vyplývať z neznalosti genetiky, zdravotnej stránky predkov a pod.

Práve kvôli týmto veciam sa tak strašne bazíruje na oficiálnom chove a prenechaniu odchovu mláďat oficiálnym chovateľským staniciam, ktoré sa v týchto veciach plne vzdelávajú a uvedomujú si všetky riziká, ktoré ich počas chovu môžu postihnúť. Chov žiaľ nie je vždy prechádzkou ružovým sadom a veľakrát si chovatelia pri samotnom pôrode samičky prejdú mukami a akýmsi obrazne povedaným „peklom“, ktoré častokrát zaskočí aj chovateľa, ktorý si je vedomý toho, čo všetko sa môže stať.

V tomto článku sa zameriame na samotné možné komplikácie pri pôrode, kedy je veľmi dôležité vedieť správne rozoznať príznaky, kedy prebieha pôrod v poriadku a kedy sa už čosi deje a je potrebná pomoc veterinára pri pôrode. Žiaľ nedá sa povedať presný návod, čo kedy ako robiť, nakoľko každý príklad je značne špecifický, v každej samičke sa odohrávajú iné veci a telo každej samičky reaguje na to čo sa deje ináč.

Vo všeobecnosti platí, že pokiaľ samička začne značne krvácať, ale miminká nikde nevidieť, samička nejaví známky, žeby rodila, ale povedzme odpočíva, pobehuje, papá a pije, alebo na druhej strane je apatická, naježená, nechutí jej papať piť, je jasné, že sa čosi deje a teda, že niečo nie je v poriadku.

Problémy pri pôrode môžu vzniknúť skrz viacero vecí: absencia kontrakcií, moc veľké miminká, zle pootočené miminko…

Pokiaľ vidíte v podstielke menšie množstvo krvi a samička odpočíva, nie je apatická ani naježená, je dosť možné, že len naberá síl na pôrod. V tomto prípade je vhodné samičke dať do vody glukopur, aby nabrala energiu a nechať ju v kľude a len sledovať. Pokiaľ začne byť krvi viac a nebudete sledovať, žeby sa pôrod konal, tak niečo nie je v poriadku a treba zvážiť návštevu veterinára.

Dôležité je tiež všímať si sfarbenie krvi. Nečakajte s návštevou veterinára, pokiaľ je krv tmavo sfarbená, hnedá!

Pokiaľ sa rozhodnete, že je čas vyraziť za pomocou, je potrebné si naozaj vybrať overeného veterinára, ktorý sa drobným hlodavcom rozumie! Veterinár na základe stavu samičky sa môže rozhodnúť dvomi spôsobmi: skúsiť samičke pichnúť oxytocín (hormón, ktorý spôsobuje sťahy svalstva maternice) a poslať Vás domov, či samička neodrodí prirodzenou cestou, alebo samičku rovno vziať na cisársky rez. Čo sa týka oxytocínu, viacero chovateľov s ním nemá dobré skúsenosti a dokonca viacero veterinárov oxytocín tiež moc neodporúča (pri jeho použití došlo k prípadom pretrhnutia maternice). Oveľa vhodnejšie je použitie injekcie glukózy kombinovanej s vápnikom, ktoré by mali pôrod vyvolať, alebo potom rovno nečakať na zázrak a ísť do cisárskeho rezu.

10967821_1041609395854301_677876674_n

Viac ako tisíc slov však môžu ako príklad poslúžiť situácie, ktorými si reálne ľudia prešli:

– Alica Sláviková, ČS Linden Rats:

„V osudnou noc, mě okolnosti donutily být mimo město. Jakmile jsem dorazila domů, šla jsem zkontrolovat březí samičku. V hnízdě byla spousta krve, žádné mládě a samička spala. Vyndala jsem ji tedy z porodního boxu a prohledla ji. Bříško měla ještě tvrdé, ale zaseklé mládě jsem nenahmatala. Okamžitě jsem tedy volala našemu veterináři, který ale telefon nezvedal. Otevřela jsem notebook a napsala jsme zprávu všem zkušeným chovatelům a prosila je o rady. Jelikož se samička zdála být v pořádku – nebyla apatická, naježená, přijímala potravu – nechala jsem ji dle rad zkušenějších v klidu. Přesto jsem jí však chodila pravidelně v tichosti kontrolovat. Po dvou hodinách, kdy se nestalo vůbec nic, jsme odjeli na veterinu. Samičku prohlédl náš veterinář ultrazvukem, ale neviděl žádná mláďata. Proto jsme odjeli za jinou veterinířkou, která je zkušenější a má větší praxi s hlodavci. Když jsme dorazily do Doks, paní doktorka samičce prosahala bříško a prohlédla ultrazvukem. V děloze viděla mláďata, kterým tlouklo srdíčko. Během kontroly začala mít samička kontrakce, tak nás paní doktorka poslala domů, že je všechno v pořádku. Než jsme se samičkou dojeli domů, v autě několikrát usnula. Nepřipadalo mi to moc divné, na porod zvířátka potřebují klid a v autě ho prostě neměla. Když jsem opět požádala o radu zkušené chovatele, bylo mi jasně řečeno, že pokud samička spí, je jasné, že nemá energii a už neodrodí. Je tedy potřeba co nejdříve udělat císařský řez. A tak jsem veterinářce volala, že potřebujeme císaře, protože samička neodrodí. Paní doktorka řekla, že není problém, ale že to udělá asi za 5 tisíc. To mi spadla čelist, položila jsem telefon a zavolala jsem chovatelce, od které samičku mám. Sama auto nemám a kamarádka, která nás předtím na veterinu vezla, už odjela domů. Padaly návrhy, že bych měla jet do Prahy, ale poslední autobus odjel a vlak jel za dlouho. Nakonec nám paní doktorka volala, že musí z ordinace již odjet. Ale v případě nouze zákrok provede její kolegyně a dokonce levněji. Tak jsem zavolala taxi a jela jsem se samičkou opět do Doks, kde jsem ještě čekala, až paní doktorka přijede. To už jsem hodně brečela, protože samička už mi usínala i v ruce a to se u ní nikdy předtím nestalo. Bylo na ní vidět, že bojuje z posledních sil. Přijela paní doktorka, vzala si ode mě Pettynku i s boxem, ve kterém jsem ji přivezla. Na otázku kolik samice váží jsem nedokázala odpovědět – nenapadlo ji mě těsně před odjezdem zvážit. Tak jsem samičku zvážila na váze, která byla v čekárně pro psy. Váha vážila jen na jedno desetinné místo a tak váha ukázala 0,4kg. Očividně to paní doktorce stačilo, protože okamžitě vzala samičku a odešla do ordinace. Čekala jsem 45 minut. Když veterinářka Petty dooperovala, pozvala mě do ordinace aby mi sdělila jak zákrok dopadl. Ze samičky vyoperovala 3 miminka, původně jich tam však bylo víc, ale samička část vrhu odrodila a sežrala ještě před mým příjezdem – proto bylo v boxu takové množství krve. Miminka ještě dýchala, když jsem si je převzala, ale bylo mi řečeno, že nejspíš nepřežijí. I přes masáž srdce se mi je bohužel nepodařilo zachránit a vlivem anestezie všechna přeživší mláďata zemřela. Chovatelka, od které samičku mám, mi poradila, že si mám myšku dát na břicho, že ji tím budu zahřívat a zároveň tak pod sebou bude mít tlukoucí srdce a to by jí mohlo pomoci – občas totiž přestávala dýchat. A tak jsem si lehla, samičku přes 4 hodiny zahřívala vlastním tělem, kontrolovala jestli dýchá a v případě potřeby jsem jí masírovala hrudník. Když se samička začala probouzet (to jsem poznala podle popisu od zkušené chovatelky a podle toho, že měla pravidelný dech a udržela si teplotu), přesunula jsem ji do boxu a přikryla ji teplou látkou. Box jsem si dala do postele, obalila ho peřinou a šla spát. Budík mě každou hodinu budil, abych mohla samičku zkontrolovat. Samici jsem začala dopřávat vydatnou stravu – na doplnění energie. Ráno byl tvaroh snězený, samička spala, ale z narkózy byla úplně probraná. Dala jsem jí tedy k jídlu přesnídávku. Odpoledne jsme jely na veterinu k nám, protože po operaci nedostala antibiotika. Pan doktor samičku prohlédnul, píchnul ji antibiotika a glukozu a zároveň jsem dostala radu, kde koupit speciální výživu pro zvířata v rekonvalescenci. Na kašičku se myška vrhla s takovou chutí, že mi to vykouzlilo úsměv na tváři.“

– Tamara Sýkorová, ChS Equilibrium:

„V deň, keď mi samička začala rodiť, tak som bola akurát v Čechách. Domov som prišla o 17tej podvečer, kedy som sa okamžite šla na malú pozrieť. Snúbenec mi len povedal, že nič sa nedeje, že spinká. Mne však pohľadu neušli fľaky krvi za samičkou. Hneď mi to nedalo a obvolávala som chovateľov, čo robiť, či je tento jav normálny alebo nie. Radili mi počkať a po 2 hodinách samičku opäť skontrolovať. Po 2 hodinách však samička stále nerušene spala tak ako predtým, krvi bolo stále rovnako a tak mi radili ešte čakať a ju sledovať. Vraj sa môže jednať o začiatok pôrodu a samička odpočíva aby nabrala síl. Taktiež mi bolo odporúčané dať jej do vody glukopur aby mala viac energie. Ten som doma nemala a tak som utekala hneď do lekárne a glukopur kúpila. Hneď po jeho daní do napájačky samička začala vodu piť. Nechala som ju v kľude a šla do vedľajšej miestnosti a zatiaľ obvolávala a písala ľuďom a popri tom pre istotu zháňala veterinárne pohotovosti (bola sobota večer). O 21vej som šla samičku opäť zkontrolovať. Čakal ma pohľad na komplet zakrvavený box a aj samička mala pod sebou mláku krvi. Aspoň trošku svetlým okamihom v tejto chvíli bolo, že vzápätí sa presunula k miske a začala papať. V tom mi svitla nádej, že zrejme to nie je až tak zlé, kým jej ešte chutí. V momente som však opäť obvolávala ľudí a už aj veteriny s tým, že som vedela, že to nie je dobré a je nutný cisarák. Mojej veterinárke som sa žiaľ nemohla dovolať, mala dovolenku a ordinovala až nasledujúce ráno. Volala som aspoň našej ďalšej veterinárke a všetko s ňou konzultovala… Všetci mi radili pokiaľ nemám možnosť ísť urýchlene k niekomu, kto sa potkanom vyzná, počkať do rána na našu veterinárku samozrejme s tým, že samička to nemusí zvládnuť. Volala som aj na našu pohotovosť, avšak tam, že s cisárskym rezom u potkana nemajú skúsenosti a tak mi tiež radili počkať do rána, že potom to prípadne skúsia… Nastala pre mňa noc plná múk, bezmocnosti, počas ktorej som sa aj zosypala, vedela som však, že musím byť silná. To čakanie na ráno s myšlienkou, že to Collette nemusí zvládnuť bolo strašné. Každú chvíľu som ju kontrolovala aj napriek tomu, že som sa snažila zaspať. Ráno som sa pokúšala našej veterinárke dovolať od 6tej rána, vtedy som malú ešte videla papať, čo ma trošku ukľudnilo… Konečne o 8mej ráno mi to zdvihla a v momente sme balili malú a utekali k nej na veterinu. Cisársky rez trval približne 45 minút. Po nich už sa Collettka pekne preberala z narkózy. V brušku mala 5 mimín, z toho jedno prežilo a všetky boli príšerne veľké. To bol aj dôvod jej ťažkého pôrodu. Veterinárka pri cisárskom reze, keď si všimla, že jedno miminko žije, tak nechala Collette maternicu, kedy je šanca, že nepríde o mlieko… Žiaľ Collette mala po narkóze a pri bolestiach iné starosti a miminko si nevšímala. Zháňali sme preto kojnú a skúsili tak miminko zaradiť medzi už 3 týždňové detičky, ktoré sme ako jediné zohnali v danú chvíľu. Žiaľ ako sa naše najhoršie obavy potvrdili, miminko nemalo sací reflex. Aj napriek starostlivosti jeho adoptívnych súrodencov, ktorí ho olizovali a ľahali si okolo neho aby ho zohriali, drobček na ďalšie ráno umrel. Collette nás ešte tiež pekne potrápila, večer bola mierne podchladená, kedy sme k nej museli dávať teplú fľašu s vodou a odmietala jesť a piť. Ráno sa nám podarilo do nej nasilu dostať aspoň 2 ml rekonvalescenčnej kaše a z práce som sa kvôli nej vypýtala skôr. Našťastie po príchode domov už pekne pila a podarilo sa mi ju aj rozpapať.“

– Jana Veselá, ChS Illegal Rats:

„Měli jsme jen jednoho císaře, samice ráno trochu špinila, v poledne už krve bylo víc, ale pořád nerodila (byla jsem jí z práce místo oběda zkontrolovat), po práci už bylo v boxu krve na můj vkus moc, červená, samice stále nerodila… Nebyla naježená, ležela v rohu… Švihali jsme k vetovi, šla hned na císaře, 8 živých mláďat, jedno hned po porodu zemřelo, byla slabé. Samice neměla stahy, nevíme proč, děloha byla jinak v pořádku… Doktorka mi řekla, že to bylo za pět minut dvanáct.“

Autor článku : Ing. Tamara Sýkorová, chs Equilibrium (http://equilibrium.szm.com/)